Fauna Videa

Podivná zvířata #3 - Chřestivec Darwinův

Wed 06 Nov 2019 20:00:00 +0200

Chřestivec (Ogcocephalus darwini) je zvláštní druh ryby žijící v okolí Galapág. Je pojmenován po Charlesu Darwinovi, kterého právě Galapágy inspirovaly během jeho pobytu v roce 1835 k formulování proslulé evoluční teorie o vývoji druhů.

Chřestivci nejsou zrovna zdatní v plavání a tak tráví svůj život v hloubce 3-76 metrů na mořském písečném dně, přičemž používají k lezení svoje modifikované hrudní ploutve, které vypadají jako podivné nohy. V ohrožení se pokusí odplavat do bezpečí, velice rychle a neohrabaně se přitom kývají ze strany na stranu. Jejich hřbetní ploutev se přeměnila ve výrazný „roh“ na hlavě. První paprsek té ploutve/rohu tvoří jakýsi vysouvací rybářský prut s návnadou, tzv. illicium. To je typický znak pro ryby z čeledi ďasovitých (např. asi nejznámnější Ďas mořský). S pomocí illicia láká a loví kořist, kterou nejčastěji bývají malé ryby nebo korýši. Asi nejvýraznějším prvkem vzhledu chřestivců jsou velké červené rty (pozn. red. nějak takhle vypadám při ranním příchodu z párty). Přírodovědci se dohadují, zda jim rty pomáhají, společně s illiciem, lákat návnadu anebo zda jsou spíše důležitým znakem při výběru partnerů.

Pro člověka nejsou nebezpeční, dorůstají asi 20cm a žijí něco kolem 12 let.

Podivná zvířata #2 - Ksukol ocasatý

Tue 16 Apr 2019 13:06:00 +0200

Ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis) je vzácná samotářská poloopice žijící na ostrově Madagaskar. Místní domorodci ksukola nazývají Aye Aye.

Dorůstají délky kolem 40cm (s ocasem asi 80cm) a váhy kolem 1-3 kilogramů. To z ksukolů dělá největší z nočních poloopic. Většinu svého života tráví vysoko na stromech a fungují v podstatě jen v noci. Občas sestoupí na zem, jinak ale na stromech spí, jedí, páří se a přemisťují se po nich. Během dne spí v hnízdech z listů a větviček, která si staví ve větvích stromů. Je známo, že samci svá hnízda dokonce občas sdílejí s ostatními samci, ovšem nejsou tam oba ve stejnou dobu.

Ksukolové se živí semeny, ovocem, nektarem či houbami. Pojídají ale také larvy. Právě pro jejich lov mají na předních končetinách speciálně vyvinuté dlouhé a kostnaté prstíky. Poklepávají na kmeny stromů rychlostí až osmkrát za sekundu a poslouchají ozvěnu a šramot larev. Jakmile objeví dutinu, žvýkají díru do dřeva tak dlouho, že zuby vytvoří díru. Larvu pak vyšťourají právě těmi tenkými prstíky. Zuby ksukolům dorůstají po celý život, který trvá přibližně 25 let.

Mezi domorodci je ovšem rozšířena pověra, že pokud ksukol na někoho ukáže svým dlouhým hubeným prostředníčkem, dotyčný zemře. Proto je nemilosrdně zabijí, kdykoliv se objeví v blízkosti vesnic. Mají nálepku „nositel špatných zpráv“ nebo „hněv předků“. V boji proti jejich vybíjení dosud nepomohly ani rozsáhlé kampaně mezinárodních ochranářských institucí. Jejich populace tedy potupně klesá a jsou ohroženi.

Hmyzí architekti - Vakonošovití

Tue 09 Apr 2019 21:13:00 +0200

Vakonošovití (Psychidae) jsou druh můr, jejichž housenky si budují "domky". Jakmile se housenka vylíhne, začne kolem sebe splétat hedvábnou kuklu. V té pak žije dokud nevyroste do dospělé můry. Aby byl její larví život bezpečný a chráněný před predátory, posiluje kuklu kousky větviček, listů, kůry nebo třeba pískem. Složení "domku" tedy závisí na tom, co je zrovna v její bezprostřední blízkosti. Vzniklý přístřešek, který je velmi pevný, pak může vypadat jen jako hromádka větviček nebo ve výjimečných případech i jako malý "srub". Většinou se přichytí ke skalám, stromům nebo listí, ale nezůstávají na stejném místě. Housenka zůstává mobilní kvůli lovu potravy a nese si tak bejvák kamkoliv se hne.

Vyskytují se téměř po celém světě. Něteré druhy jsou škůdci (likvidujou například pomerančovníky) a některé se zas záměrně chovají, jako třeba druh Deborrea malgassa na Madagaskaru jejichž kukly jsou bohaté na bílkoviny.

Podivná zvířata #1 - Tarbík

Thu 04 Apr 2019 15:00:00 +0200

Tarbíci jsou rodina malých pouštních hlodavců vyskytujících se v Arábii, Asii nebo severní Africe. Mají výrazně prodloužené zadní nohy, díky kterým se dokaží pohybovat rychlostí až 24km/h a vyskočit do výšky až 3 metrů. Svůj dlouhý ocas používají k vyvážení skoků nebo jako podpěru když stojí na místě.

Jsou to převážně noční tvorové. Během horkých dnů se skrývají ve svých norách, přes den vylézají jen zřídka. Vchody do svých doupat si kopají poblíž rostlinných porostů, zejména podél hranic polí. V období dešťů si hrabou tunely v kopcích, aby se snížilo riziko jejich zatopení. V létě si zas vstupy no nory zahrabávají a drží tím horký vzduch venku. Někteří přírodovědci spekulují o tom, že se zahrabávají i před predátory (sovami, pouštními liškami, kočkami nebo šakaly) Ve většině případů jsou totiž nory konstruovány s nouzovým východem, který končí těsně pod povrchem nebo se otevírá na povrchu a je jen slabě zakrytý. Toto pak umožní tarbíkům před predátory rychle uniknout. Vodu pijí jen velmi zřídka. Vláhu získavají z potravy (různé hlízy, šťavnaté části rostlin nebo semena) Žijí spíše osamělý život, ale vyjímečně utvoří i menší kolonii.

Dorůstají velikosti 5-15 cm (bez ocásku) a váhy jen několika málo gramů. Jejich život trvá přibližne 3-6 let.

Dají se chovat i jako domácí mazlíčci, ale například v Americe je jejich chov zakázaný kvůli možné spojitosti s opičími neštovicemi.

Listonos bílý

Mon 25 Mar 2019 18:05:00 +0200

Listonos bílý (Ectophylla alba) je druh netopýra z rodiny Phyllostomatidae (Listonosovití). Je to jediný člen rodu Ectophylla.

Má výraznou bílou srst, která se vyskytuje pouze u šesti z přibližně 1300 známých druhů netopýrů. Listonos žije v zemích Střední Ameriky (Kostarika, Honduras, Nikaragua a Panama) Obývá stálezelené tropické deštné pralesy, které mohou vyhovět jeho specifickým požadavkům na hnízdění a stravu. Skupinky listonosů se ukrývají ve "stanech" z listů tropické rostliny Helikónie. Cíleně nakusují listové žilky tak, že se list podél řapíku ohne a vytvoří tak stříšku, kam se mohou zvířata schovat jako pod stan. Tento druh byl první, u kterého bylo toto tvoření "stanů" pozorováno. Stavba trvá několik dní a list může být obýván až měsíc, pak se zvířata opět stěhují. Živí se ovocem, převážně fíky. Dorůstají velikosti až 5 cm a váží něco kolem 6 gramů. Jejich lebku pokrývá tlustá černá membrána, která je považována za ochranu před ultrafialovými paprsky.

V důsledku ztrát přirozeného prostředí je považován za ohroženého. Nečekaně.

Pablatnice nosatá

Fri 15 Mar 2019 15:00:00 +0200

Pablatnice nosatá (Megophrys nasuta) je suchozemská, suchému listu podobná žába. Vyskytuje se ve vlhkých, nížinných až podhorských deštných lesních porostech od jižního Thajska přes Malajsii a Singapur, až po ostrovy Sumatru a Borneo. Žije v blízkosti malých sladkovodních toků nebo stojatých vod, které jsou nezbytné pro její rozmnožování. Do vody totiž vstupuje právě jen při něm.

Kůži mají hladkou a v odstínech šedé, červenohnědé nebo hnědé barvy a na spodní části těla navíc doplněnou hnědými skvrnami. Také připomíná suché spadlé listy, ve kterých nejčastěji tyto žáby žijí a pokud se nepohybují, jsou prakticky k nenalezení. Jsou velmi plaché a v případě ohrožení znehybní a splynou s okolím. Pablatnice žijí osamoceně a partnera si hledají jen v období páření.

Samice dorůstají velikosti až 16 cm, samci pak měří kolem 10-12 cm. Živí se hmyzem, pavouky, měkkýši, kraby ale i menšími žábami, hlodavci nebo ještěrkami.

Jaguár vs. kajman

Tue 05 Mar 2019 20:00:00 +0200

Jaguáři jsou na západní polokouli největší kočkovité šelmy a třetí největší na světě (před ním už jsou jen tygři a lvi).

Vyskytují se v Mexiku, Střední Americe nebo Argentině. Jsou to samostatní predátoři, zdatní plavci a v potravním řetězci jsou na vrcholu (kromě člověka nemá jaguár žádněho predátora).

Stavbou těla a zbarvením se velmi podobají levhartům, ale jejich tělo je robustnější a většinou také větší. Průměrná váha jedince se pohybuje v rozmezí 56–96 kilogramů, největší z nich ovšem mohou vážit až 158 kilogramů. Výška v kohoutku je až 76 cm. Skus jaguára je velmi silný, a to i v porovnání s ostatními velkými kočkami. Ze savců má větší skus už jen hyena skvrnitá. Díky tomu mohou lovit i krunýřem opatřené plazy a používat neobvyklou metodu usmrcování – prokousnutí lebky a narušení mozku kořisti.

Černě zbarvení jaguáři (někdy také nazýváni jako černí panteři) jsou důsledek melanismu, což je černé zbarvení pokožky.

Kvůli ztrátě přirozeného prostředí a konfliktům s lidmi jsou jaguáři ohrožení.

Harpyje pralesní

Sun 03 Mar 2019 17:00:00 +0200

Harpyje pralesní (Harpia harpyja) obývá deštné pralesy Střední a Jižní Ameriky. Je to největší a nejsilnější dravec deštného pralesa a jeden z největších orlů na světě.

Samice mohou vážit až 9 kilo a rozpětí jejich křídel je až 2 metry. Samci jsou pak výrazně menší (kolem 5 kilo). Harpyje mají masivní zobák, mohutné silné nohy a drápy, které mohou měřit až 13 centimetrů. Loví opice (například vřešťany nebo malpy), hady, lenochody nebo třeba vačice. Samice unese až devět kilogramů těžkou kořist a údajně někdy uloví i malé indiánské dítě. Mezi korunami stromů se dokáže proplétat rychlostí až 90 km za hodinu s mimořádnou obratností, kterou jí zajišťuje dlouhý ocas. Hnízda mají umístěná vysoko na stromech a mohou mít průměr až 1,5 m. Samice snáší jedno či dvě vejce, která zahřívá 56 dní. Mláďata jsou schopna letu až za 140 dní. Rodiče je pak dalšího půl roku krmí na hnízdě. Mládě pak zůstává v blízkosti hnízda i několik let. Mladé vyvádějí jen jednou za tři roky a většinou odchovají z každé snůšky jen jedno mládě.

Kvůli kácení pralesů a zásahům člověka (zemědělství nebo lov) patří harpyje k ohroženým druhům a jsou přísně chráněné.

Národní park Zion

Wed 20 Feb 2019 11:34:00 +0200

Turisty velmi vyhledávaný národní park se nachází poblíž města Springdale ve státě Utah.

Rozprostírá se na rozhraní tří geologických oblastí (Koloradské plošiny, Velké pánve a Mohavské pouště) na ploše 593 km² a v nadmořské výšce až 2 660 m (Horse Ranch Mountain). Národním parkem byl vyhlášen již v roce 1909, tehdy však nesl jiný název - Mukuntuweap National Monument. Na Zion byl přejmenován až v roce 1919. Název pochází z hebrejštiny a znamená v překladu posvátné místo. Prvotní osídlení oblasti se datuje zhruba do 6. tisíciletí př.n.l. a v pozdějších dobách se zde postupně vystřídaly dvě indiánské kultury - Anasazi a Fremont.

Celá oblast Národního parku Zion je, krom zajímavých geologických útvarů, poměrně bohatá na faunu i flóru. Lze zde nalézt mnoho druhů rostlin, z nichž velmi početné zastoupení mají zejména kapradiny a mechy v oblastech blízko vodní plochy. Ve vyšších místech pak dominují smíšené lesy, ve kterých převažují borovice, smrky a topoly. Ze zvířat jsou zde zastoupeni třeba chřestýši, mnoho druhů ještěrek nebo kondoři a pumy.

Moloch ostnitý

Mon 18 Feb 2019 19:00:00 +0200

Moloch ostnitý (latinsky Moloch horridus) je australský ještěr z čeledi agamovitých. Své jméno vyfasoval díky "strašlivému" vzhledu po starověkém bohovi, jehož uctívání prý vyžadovalo lidské oběti a zvláště pak děti. Oběti byly páleny na oltářích, což vedlo v pozdější době k přenesení významu a dnes výraz moloch označuje nenasytný kolos "požírající" vše okolo sebe.

Tento moloch je však zcela neškodná a malá ještěrka. Má podsaditý vzhled a pomalou kolébavou chůzi. Je dlouhý přibližně 15-20 cm a važí od 30 do 90 gramů. Je vejcorodý, páří se během srpna a září a samička pak naklade 3-10 vajec do podzemní nory. Výrůstek na týlu ještěra (dobře viditelný je na obr. 4) slouží jako "falešná hlava" k oklamání predátorů. V nebezpečí zasune hlavu mezi přední končetiny a predátorovi nabízí k útoku jen hlavu falešnou, také se umí nafouknout vzduchem. V přírodě jej loví varani a také draví ptáci. Mají schopnost měnit barvu v závislosti na situaci. V teple nebo při aktivitě je moloch světle žlutý nebo okrový s červenými skvrnami. V chladnu, či pokud je moloch vylekaný, je tmavší. Jeho ostnitý vzhled a mimikry mu tedy poskytují vynikající splynutí s okolím.

Horká poledne a noci, které jsou v Austrálii naopak studené, raději přečkává v úkrytu, zatímco po zbytek dne shání potravu. Živí se výhradně mravenci a na jedno krmení je schopný jich spořádat až 2500. Kůže molocha je také pokryta hydroskopickými rýhami vedoucích přímo do koutků jeho tlamy. Má tedy zdroj vody z rosy, která mu kondenzuje na zádech.

Krokodýlí taxi

Sun 17 Feb 2019 09:00:00 +0200

Volavka si zařídí zajímavou vyhlídkovou plavbu.

Muréna nosatá

Thu 14 Feb 2019 13:00:00 +0200

Muréna nosatá žije v lagunách a kolem útesů od východní Afriky po jižní Japonsko, Austrálii a Francouzskou polynésii. Tento druh murény se během života barevně liší v závislosti na pohlaví. Mladí jedinci jsou černí se žlutou hřbetní ploutví, u dospělých samců je pak černá nahrazena modrou a dospělé samice jsou zcela žluté. Samci dorůstají délky do 95 centimetrů, samičky pak mohou dorůst až do délky 130 centimetrů. Své české pojmenování dostaly tyto murény díky svému velmi netypickému nosu. Nedoporučuje se je chovat v zajetí protože pokud jsou vyňaty ze svého přirozeného prostředí, velmi brzy umírají (asi do 1 mesíce). V akváriích mohou sice přežívat, ale pro jejich úspěšný chov to chce opravdu velmi zkušené akvaristy.